Svět může být i jiný. Jak důležité je nebát se roztáhnout křídla.

Už nechci

6. května 2006 v 19:08
Já už nemůžu, prostě už nemůžu. Panebože ale proč to tak strašně bolí?Já už nechci brečet,nemůžu si pomoct při každý vzpomínce,každym připomenutí už zase natahuju.Ale já už nechci...nechci,nechci brečet a nechci už nikdy nic podobnýho prožívat. Jako by vám někdo vytrhnul srdce,zmačkal ho a pak ho vrátil zpátky...ale já už nebudu brečet,nemůžu. Musim bejt silná a překonat to a pak zase všechno bude dobrý.Ale kdy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 petttullla petttullla | Web | 6. května 2006 v 21:19 | Reagovat

co se děje???:-(

2 Adrasteia Adrasteia | Web | 6. května 2006 v 23:49 | Reagovat

Co se děje? Mě připadá, že ty někam utíkáš? Ale kam a od čeho? Proč se snažíš utéct? Pkud utíkáš?

3 silvinka silvinka | 7. května 2006 v 19:31 | Reagovat

Děje se to,že mi umřel pejsek.Byl pro mě děsně důležitej(skoro jako muj brácha,opravdu) a nějak se z toho nemůžu dostat no...:-(

4 Adrasteia Adrasteia | Web | 7. května 2006 v 21:03 | Reagovat

Mě umřela desetileta činčila. Ten den jsem mu dala posledni davku leku a uz byla zdraví, přiběhl ke mě, když jsem ho pouštěla po pokoji, vběhl mi do naruče, což nikdy jen tak neudělal a umřel. Já se sesypala a moje máma také. Byl jako můj brácha, dodnes se mi chce brečet při vzpomínce na něj. Nebo to, že mi umře prababička den po te, co jsem ji anvstivila v nemocnici po mrtvici. tenkrat jsem nebrečela. Nemohla jsem. Sedla jsem k počítači a mlátila do klávesnice, nebrečela jsem. A nikdy se z toho nedostanu.

5 silvinka silvinka | 7. května 2006 v 21:58 | Reagovat

Hmm,to je mi líto,tak mi asi rozumíš.Pejska sem měla od 5 let,takže si už ani nepamatuju jaký to je ho nemít.No a teď je tu všude děsný prázdno,jediný co mi fakt trochu pomáhá je fakt sedět u toho počítače,protože o tom s nikym nedokážu mluvit...Mně taky umřel děda dva dny po tom co sme ho byli navštívit a nebrečela sem(skoro),ale teď mam pocit, že na mě dolejhá tohle všechno a až teď si to všechno uvědomuju.Jediný co fakt asi pomůže je čas,ale ten zatim vůbec neběží...

6 Adrasteia Adrasteia | Web | 7. května 2006 v 22:08 | Reagovat

Mě to taky s prababičkou došlo později. Já měla Honzíka od dou a půl let. Den poté jsem se probudila a šla ke kleci, chtěla jsem ho podrbat a pohladit. Nedošlo mi to, že už tu nei, ani on ani prababička...

7 Adrasteia Adrasteia | Web | 7. května 2006 v 22:11 | Reagovat

Ale vlastně... jsou tu, v našich sdrcích a vzpomínkách.

8 akaly akaly | E-mail | Web | 12. května 2006 v 14:53 | Reagovat

Nevím, jestli vám nějak pomohu, ale někde jsem četla, že ti které miluje na oni umřou, jseou s námi stejně, protože 4 rozměr světa je čas, lidé vidí a žijí (jakoby) ve 3rozměrném světě, takže ti co umřou jsou prakticky s námi :-) Doufám že jsem vám nějak pomohla.....

9 Adrasteia Adrasteia | Web | 12. května 2006 v 18:51 | Reagovat

Já tomu také věřím, ale stejně je to šok, když se to stane.

10 silvinka silvinka | 12. května 2006 v 21:10 | Reagovat

Vlastně je to v určitym smyslu pravda...jediný co pomáhá je čas a pokud je čas čtvrtý prostor,tak tu opravdu jsou.A stejně ani nezáleží jestli je to pravda,ale jestli tomu člověk věří.:-)

11 Adrasteia Adrasteia | Web | 12. května 2006 v 21:18 | Reagovat

Musíme veřit...

12 Adrasteia Adrasteia | Web | 12. května 2006 v 21:19 | Reagovat

Stačí jen veřit... V něco...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama